O zrození příběhu, který čekal šestnáct let

Semínko příběhu o Zahradnících duše bylo zaseto před mnoha lety. Trvalo dlouhých šestnáct let, než si k němu našlo cestu několik kapek životadárné vody, aby se tak ve vyprahlé půdě mého vlastního života mohl odehrát zázrak zrození. Když jsem se s příběhem semínka, které musí překonat strach, obavy a objevit v sobě neochvějnou víru i touhu po životě, setkala poprvé, byla jsem matkou samoživitelkou toužící po lepším životě. Snažila jsem se sobě i svým dětem zajistit důstojný domov. Chtěla jsem jim vytvořit láskyplné prostředí a milující rodinu, ale ať jsem se snažila sebevíc, situace se jen a jen zhoršovala. Tehdy jsem ještě netušila, jak moc jsem se vzdálila sama sobě, jak moc jsem v sobě zadusila hlas vlastní duše. Přistoupila jsem na falešnou hru ega a mistrovsky se zhostila role, která mi byla napsaná přímo na tělo. 

Trápila jsem se, plakala, bála se a nasazovala si masku dokonalosti, aby nikdo nepoznal, co se ukrývá hluboko pod povrchem. Bylo to těžké a náročné období, které nakonec vyústilo ve vyhoření. Život mi dával velmi důrazně najevo, že „tudy ne“. Já ale neposlouchala. Byla jsem tak lapená ve strachu, nedůvěře v život samotný, v nelaskavosti vůči sobě, že jsem jen přežívala ze dne na den a snažila se tvářit statečně, aby mé děti nepoznaly, že vlastně vůbec nic z toho, co se kolem nás děje, není dobré. Neměla jsem peníze na kino, ani na divadlo a tak jsem jim vymýšlela pohádky. Ve volných chvílích jsem je psala do sešitu a pak jim je předčítala před spaním. 

A právě ve chvíli, kdy jsem opět s tužkou seděla nad otevřeným blokem, ke mně přišel příběh statečného semínka, které ve tmě a vlhké hlíně musí překonat vlastní strach a obavy, aby mohlo skrze malou smrt, jakou představuje jeho vlastní puknutí, s důvěrou a vírou, že roste správným směrem, jednoho dne pocítit na svých křehkých lístcích teplo slunečních paprsků. 

V tom okamžiku jsem věděla, že mi tímto příběhem byl předán cenný dar. Jako by se v tu chvíli svět zastavil a v mé hlavě se jako film přehrál příběh Zahradníků duše. Věděla jsem, že jejich učení, které mi v tu chvíli bylo vyjeveno, jednoho dne sepíšu do knihy.

Ale jako každá zahrada, i ta moje potřebovala čas, trpělivost a láskyplnou péči, než mohla rozkvést v plné kráse a než se příběh Zahradníků, jenž přirovnávají duši k zahradě, mohl objevit na stránkách knihy.

Každý autor do svých knih otiskne část sebe.

Někdy je tento otisk radostný, jindy plný vzpomínek a něhy, ale někdy se při psaní ponoří hluboko do sebe, do té části zahrady, kam slunce příliš nesvítí a kde stín ukryl před světem mnoho plevele a starého haraburdí. To se pak na chvíli stává psaní náročným a těžkým, protože je třeba nejprve upravit a vyčisti nehostinný kout, postavit se čelem výzvám, které jsou zde v tichosti skryty před zraky všech dlouhé měsíce a roky, navléct si rukavice a tam kde je to třeba, vzít do ruky i krumpáč. A teprve tehdy, když je všechno harampádí odklizeno a ve stinném koutu jsou zasazeny rostliny, které zde budou prosperovat, může pisatel ve své činnosti pokračovat.

A pak, stejně jako v reálné zahradě, přicházejí na přetřes jednotlivá roční období. 

• Jaro: Prvotní inspirace, nadšení, spousta nápadů a energie do psaní

• Léto: Tvrdá práce na textu, přepisování, opravování, hledání těch správných výrazů a slov

• Podzim: Období zrání, kdy rukopis četli jiní a já čekala na jejich postřehy a reakce

• Zima: Čas ticha a zdánlivého odpočinku před finálním vydání knihy

Proč zrovna zahrada jako metafora duše? 

Metafora zahrady není jen poetickým obrazem, ale praktickým nástrojem pro pochopení procesů naší mysli. Stejně jako zahrada, i naše duše obsahuje mnoho různých elementů – květiny našich talentů a darů, stromy našich dlouhodobých hodnot, ale i plevel našich strachů a omezujících přesvědčení. Tato metafora nám umožňuje vidět náš vnitřní svět jako živý ekosystém, který vyžaduje vědomou péči a pozornost.

Uvědomila jsem si, jak moc je ta metafora výstižná a užitečná. Naše nitro je skutečně jako zahrada – je v něm úrodná půda pro růst, ale i spousta semen pochybností, strachů a limitujících přesvědčení. Každá zahrada potřebuje zahradníka, který se o ni bude starat s moudrostí a soucitem.

Plevel a květy v mé vlastní zahradě

Psaní knihy pro mě bylo i cestou k uzdravení vlastní zahrady. Když se ohlédnu zpět, vidím, že v ní bylo hodně plevele – toxické vztahy, workoholismus, nedostatek sebepéče. Ale našly se i silné, odolné rostliny:

• Dub, jehož silný kmen mě držel nad vodou v těch nejtěžších chvílích
• Sedmikráska, která se vždy otáčela za světlem, i když bylo sebemenší
• Dobromysl, jejíž vůně mi připomínala, že všechno zlé je pro něco dobré

Postupně jsem se učila vytrhávat plevel a dávat prostor těm bylinám, které jsem ve své zahradě skutečně chtěla. Pomáhalo mi v tom právě psaní. Každá kapitola byla jako dotyk vlhké půdy, který přinášel úlevu a s ní nový vhled.

Principy zahradničení duše

Během psaní knihy i vlastního zkoumání jsem objevila několik základních principů, které mi pomohly proměnit mou vnitřní divočinu v rozkvetlou zahradu:

• Uvědomění: Všímej si, co v tobě roste. Jsou to myšlenky strachu nebo odvahy? Pochybnosti nebo víra?
• Přijetí: Nezapomeň, že i plevel má své místo a smysl. Netřeba s ním bojovat, stačí ho jemně vytáhnout a osvobodit prostor pro něco nového.
• Výživa: Čím zaléváš svou zahradu? Kritika a nelaskavost vůči sobě působí jako jedovaté pesticidy. Zkus je nahradit vláhou soucitu a hnojivem vděčnosti.
• Trpělivost: Každá květina potřebuje svůj čas. Nečekej, že se tvá duše promění ze dne na den. Dopřej jí čas a pochopení, stejně jako moudrý zahradník.

Chtěla jsem tyto principy v knize nejen popsat, ale i ilustrovat na konkrétních příbězích ze života. Věřím, že pravdivost a upřímnost je to, co dodává slovům sílu.

Příběh starého zahradníka

Původně měla být hlavní hrdinkou knihy mladá žena hledající sebe samu. Ale čím více jsem psala, tím jasněji jsem viděla, že ten pravý hrdina je někdo jiný – moudrý starý zahradník, který učení Zahradníků duše předává dál.

Věděla jsem, že nechci psát další „self-help manuál“. Chtěla jsem, aby to byl příběh, který si čtenáři zamilují a který jim bude životním průvodcem a přítelem. A kdo jiný by měl být tím průvodcem než laskavý, trochu tajemný starý muž, který ví, o čem mluví, protože si tou cestou sám prošel?

Skrze jeho postavu jsem mohla sdílet moudrost, kterou jsem za ty roky nasbírala. Byl to způsob, jak být upřímná a zároveň nechat čtenáři prostor pro vlastní přijetí a pochopení.

Pozvánka do zahrady

Věřím, že i tvá duše je nádhernou divokou zahradou čekající na objevení. Možná jsi jen trochu zapomněl/a, kde jsou zahradnické nůžky a stará konev plná dešťové vody připravená na zalévání. Nebo ses jen bál/a vstoupit do té divočiny a začít v ní dělat pořádek? Na to už si musíš odpovědět ty sám/sama.

Ale pamatuj – je to tvoje zahrada a nikdo v ní za tebe pořádek neudělá. Nikdo jiný ji nezalije živou vodou pochopení a nepohladí listy laskavostí, když budou zvadlé.

Věřím, že moje kniha ti může být průvodcem i laskavým společníkem na tvé vlastní cestě za znovuobjevením své zahrady. Ale skutečná práce – to hrabání, plení a zalévání – zůstává na tobě. Já jen můžu v tichosti přihlížet zpovzdálí a nasměrovat tě ve chvíli, kdy o to budeš stát.

Moc ti přeju, aby ses jednoho dne prošel/a po své vnitřní zahradě a užasl/a nad její krásou a rozmanitostí. Aby sis sedl/a pod košatý strom moudrosti a vychutnával/a plody své práce. A kdyby ses náhodou cestou píchnul/a o nějaký ten trn, ošetři ránu a pokračuj dál. To vše totiž k zahradničení patří. Bez trní by nebyly růže, že?

Teď už tě nebudu víc zdržovat. Vezmi si rukavice, rýč a pusť se do práce. A kdyby ti došla inspirace, má kniha bude vždy připravena poskytnout ti nové nápady a semínka k zasetí.

S láskou a vírou v jedinečnost každé zahrady, Daniela 🌸

P.S. Víš že zahradničení zlepšuje náladu a snižuje stres? Tak šup šup, už se těším až mi povíš o prvních výhoncích!